Musím se přiznat, že ten termín neznám dlouho. Ale když jsme jako rodina prožívali těžké chvíle, když jsem já byla s mladší dcerou skoro půl roku v nemocnii a doma jsem měla devítiletou dceru, tak jsem nějak instinktivně vnímala, že musím najít sílu a energii nezatlačovat život toho zdravého dítěte někam na okraj zájmu. Ty první pocity jsou lítost — že to zdravé dítě je také v těžké situaci a strach z toho, jestli to nebude mít nějaké vážné psychické dopady. Zároveň pokud se tyto pocity nějak zpracují, je vše na dobré cestě ty následky minimalizovat. Pokud jde o přístup k těmto dětem... je to zcela individuální, ale musíme opravdu důsledně ošetřovat i jejich životy a pocity.