„Nemusíš být tichý, abys byl milovaný.“ Tuhle větu bych jim vzkázal, protože skleněné děti se často naučí zmenšovat samy sebe, aby „nepřekážely“ ve světě plném starostí. Zvyknou si mlčet, být hodné, nechtít moc – jako by jejich potřeby byly méně důležité. Ale láska, kterou si zaslouží, nezávisí na tom, jak málo prostoru zaberou. Mají na ni nárok bez podmínek.
Štěstí nemá s hendikepem nic společného. Můžete být šťastní i když vám osud třeba tolik nepřál. Je jen na vás jakou cestu zvolíte.
Jste bojovníci, ale nebuďte v tom sami! Říkejte si včas o pomoc, není to slabost, ale síla a nutnost.
A vám, skleněné děti, chci říct, vaše pocity jsou normální. Máte právo je prožívat. Mluvte o nich. S rodiči, kamarády, nebo aspoň se svým deníkem. Vaši rodiče vás milují, i když to tak někdy nevypadá.