Vzkaz pro rodiče skleněných dětí: Aby si nevyčítali, že svou pozornost nemůžou rovnoměrně dělit, že my zdravé děti se s tím (s podporou a láskou) vyrovnáme a možná z této zkušenosti budeme i těžit. Můj bratr je mi nyní tím nejbližším člověkem, ikdyž v dětství jsem ho odstrkovala (je to paradox, byla jsem zlá sestra, s odstupem času už vím, že to byl nějaký obranný mechanismus, kterým jsem se chránila).
Štěstí nemá s hendikepem nic společného. Můžete být šťastní i když vám osud třeba tolik nepřál. Je jen na vás jakou cestu zvolíte.
Jste bojovníci, ale nebuďte v tom sami! Říkejte si včas o pomoc, není to slabost, ale síla a nutnost.
A vám, skleněné děti, chci říct, vaše pocity jsou normální. Máte právo je prožívat. Mluvte o nich. S rodiči, kamarády, nebo aspoň se svým deníkem. Vaši rodiče vás milují, i když to tak někdy nevypadá.