Jsem máma tří dětí. Jsou pro mě vším. Snažím se s každým z nich trávit čas i o samotě, být jim nablízku, věnovat jim pozornost. Miluju je nejvíc na světě. A přesto si někdy nesu pocit viny — že ne vždy můžu dát každému stejně, že to, co dělám, možná nestačí. Nejvíc to cítím, když se musím starat o nemocného Ondru a věnovat mu větší péči. Mrzí mě to. Protože ať se snažím sebevíc, někdy mám pocit, že to prostě není dost. A pak děti vyrostou a vy zjistíte, že vaše obavy se vlastně naplnily. Že jste je nedokázali vším provést bez šrámů, bez starostí, bez nepříjemných vzpomínek. Ale možná to tak má být. Možná to k životu patří. Jsem ráda, že moje děti mají možnost najít oporu i mimo domov. Dřív jsem to vnímala jako vlastní selhání. Dnes už vím, že to není pravda. Že i tohle je pro ně důležité. Že nemusí nést všechno jen se mnou, ale můžou se opřít i o jiné. A já jim jen můžu znovu a znovu ukazovat, že tu pro ně budu. Vždycky.